Nadace Mezinárodní potřeby

Máme štěstí, protože máme víc, než potřebujeme. Rozhlédněme se kolem sebe a pomáhejme ostatním.

Kdy jsem se poprvé setkala s pojmem „adopce na dálku“, si už nepamatuji, ale každopádně vím, že mě tato myšlenka nadchla. Proto, když jsem začala učit na 22. základní škole Na Dlouhých, jsem se rozhodla tento nápad šířit dál – mezi dětmi, pedagogy i ostatními zaměstnanci naší školy.

Všechno začalo touhou být užitečný. Pomoci někomu, kdo si sám svým přičiněním pomoci nemůže, kdo nemá takové podmínky pro život, jako máme my. Z několika možných organizací, které zprostředkovávají adopci na dálku, jsme s dětmi vybrali Nadaci Mezinárodní potřeby. Z jejích svěřenců nás svým pohnutým osudem nejvíce zaujal šestiletý Luis Fernando Lopez z Filipín. Nejmladší z pěti dětí rodičů, kteří se živi opravou bot a prodejem podomácku vyrobených svačin. K rozhodnutí podpořit právě jeho přispěl zejména fakt, že bychom svoji dvacetikorunou mohli tomuto chlapci umožnit vzdělávat se a přiblížit mu tak jeho sen stát se policistou. Společnými silami dětí i nás dospělých jsme vybrali přes osm tisíc korun, které byly díky Nadaci Mezinárodní potřeby poslány na filipínskou pobočku a zajistily Luisovi nástup do první třídy tamější školy s veškerými učebnicemi i školními pomůckami.

Od té doby nám z Filipín přišlo asi pět dopisů, obrázky Luisova domova, fotografie a informace o jejich životě i vzdělání.

V neposlední řadě by bylo dobré zmínit, že tento projekt nepůsobí pouze na Luise a jeho okolí, ale i na naše žáky. Mnozí z nás si uvědomili a uvědomují, že ta dvacet korun, za které si jindy kupuji sladkosti, chipsy, hamburgery, mohou pomoci jinému člověku. Rozvíjí tak zejména své sociální cítění, ale díky dopisům z Filipín a na Filipíny anglicky psaným, i své jazykové znalosti.

V současné době vybíráme již pátý příspěvek a doufáme, že Luisův úsměv na tváři, jeho výsledky ve škole a poklidný život uspokojí naši touhu být užitečný, soucítit s druhými a pomáhat jim.

Kateřina Skočilová

Luis Fernando Lopez